MANIFEST

Na úvod trochu teorie

Mají-li fyzikové v teorii pravděpodobnosti pravdu, tak celé naše universum a svět, jak jej známe, směřuje k naprosté konečné a totální zkáze. Mluvím o druhém termodynamickém zákonu a o zvyšování míry entropie v jehož důsledku musí vše jednou skončit. Tento zdrcující fakt je v přímém rozporu s lidským přístupem k životu – náš druh s tímto strašákem v nejobecnější rovině stále bojuje a snaží se neustále zvyšovat úroveň kvality života nejen jednotlivce, ale celé lidské společnosti.

Lze však nad zákonem entropie vůbec někdy zvítězit? Nad touto otázkou si láme hlavu kdekdo, myslím, že pro větší klid všech zúčastněných by bylo lepší upřímně si odpovědět: Ne. Jediné, čeho při své snaze o sebezachování můžeme dosáhnout, je o něco delší setrvání v nízkém entropickém stavu, vyhlídku konce však zcela odvrátit nelze. Své by o tom mohli vyprávět například nesmrtelní Elfové ze Středozemě.

Přesto všechno však existuje jeden proces, který s entropií nepřímo koliduje. Tento jev se nazývá evoluce. Evoluce totiž vyjadřuje přesný opak, tedy rozvoj od nižšího k vyššímu. Malé molekuly (voda, plyny) se spojí ve střední molekuly (aminokyseliny, cukry) a z těch vznikají makromolekuly (bílkoviny, DNA). Z nicoty se rodí vše. Takže hypotéza o chemické evoluci je v přímém rozporu s druhým termodynamickým zákonem, popisujícím proces, v jehož průběhu se za normálních okolností velké molekuly rozpadají na ty malé.

Jenomže ani evoluce není proces stálý a nic netrvá věčně, teorie pravděpodobnosti si svou daň nakonec vybere.
O tom by zase mohli vyprávět třeba dinosauři, jejichž skvělá evoluce byla přerušena tak nečekaným zásahem jednoho bludného kamene, a to zcela v rozporu s pravidly sjednanými na začátku hry. 1:0 pro savce, ale zápas ještě není ani v poločase…

Entropie & společnost

Entropii mnoho lidí chápe pouze jako fyzikální jev. Připusťme si však, že celá tato problematika obor přírodních věd přesahuje a sahá i do humanitních oblastí.

Pro mnohé z nás je doba, ve které žijeme, nádherná. Jen tu a tam s malým zrnkem kazu, jež každá komunita vnímá trochu jinak. Jenomže právě tato zrnka směřují k vzrůstajícímu entropickému stavu, tedy k větší míře neuspořádanosti, kterou pro zjednodušení nazýváme zánikem. Pro některé je tato skutečnost těžko přijatelná, nicméně pokud nahlédneme do historie, na všechna náboženství, umělecké směry či politické systémy, zjistíme, že všechny zmiňované modely doplatily na entropii stejně tvrdě jak Thorovo kladivo na štít Captaina Ameriky.

Čím více se společnost snaží svůj politický, kulturní či ekonomický systém zkonsolidovat (upevňovat), tím spíše dozrává k úpadku tohoto řádu. Celé to připomíná cihlový dům postavený na skále. Celek, sestavený z mnoha součástí a nadbytečných útvarů v podobě dodatečných zákonů, pravidel a výjimek (cihel), se zhroutí mnohem dříve než jednoduchý homogenní útvar (skála).

A nyní k vývoji ve světě umění. Za celou naši historii se toho odehrálo poměrně dost. Rozebírat jednotlivé umělecké směry a styly nemá moc smysl, dnes už víme, jaká byla jejich úloha a co se s nimi nakonec stalo.
Díky umělecké komunitě dochází k udržování výtvarných děl, jejichž prostřednictvím se společnost může poměrně efektivně bránit absolutnímu smrtelnému stavu. Naše víra v duchovní hodnotu umění a jeho schopnost přežít zkázu v podobě jakéhosi náhrobku mrtvé společnosti, nám pomáhá se s představou konce snáze smířit.

Ať už je však tato komunita sebevíce rozvinutá, je stále závislá na politicko-sociálním ekosystému. Stačí málo a umění skončí jako odpad. Podpalovač, pro lůzu, která si nad ohněm opeče buřta. Jenomže v současné výtvarné scéně, je tento problém ten nejmenší...

Aby byl dříve umělec dobře ohodnocen musel splňovat určitá kritéria. Pokud vybočoval měl to v životě těžké, výtvarní teoretici ho neakceptovali a pokud se ho neujal osvícený mecenáš s největší pravděpodobností brzy zemřel v bídě. Dnešní doba je trochu jiná. I ten největší bohém si vždycky může najít práci, která ho uživí a při které mu zbyde nějaký čas a mentální kapacita, aby mohl někde v ústraní tvořit. To má za následek, že umělcem může dnes být opravdu téměř kdokoliv, což zní sice hezky a nemuselo by na tom být nic špatného, v kontextu druhého termodynamického zákona to však vyjadřuje stav s vysokou entropickou konstantou, kdy se ucelená a přehledná scéna výtvarných elit rozdrobila do nepřehledné změti nevyrovnaných a rozporuplných výtvarných výkonů. Umělci tohoto rázu nemusí vytvářet díla závratného transcendentálního přesahu, je však dobré mít na paměti, že mohou skutečně tvořit z ryze vnitřních pohnutek a alespoň nelžou. Mnohem horší je lež v umění, která ke zvyšování entropického stavu naší společnosti přispívá nejvíce.

Mnoho umělců nás zahlcuje díly, které se snaží opírat o vědu nebo o nějaké faktum. Mnoho z nich nevěnuje důkladný čas empirické části své práce, proto je validní hodnota takovýchto děl vylhaná, tedy takřka nulová. Jiní lháři vystupují jako alfa umělci. Vytvářejí díla, která divákovi podávají jako výtvory evoluce. Za každou cenu se snaží vymyslet nový výtvarný princip a svoji originalitu se pokouší zahalit do nesrozumitelného kunsthistorického žargonu. V neposlední řadě zde máme lháře kapitalisty. Právě oni představují pro výtvarnou komunitu opravdové nebezpečí. Jejich primárním cílem je zviditelnění, sláva a s ní související ekonomický zisk. Smutnou skutečností je, že tento typ umělců se nezjevuje z čistého nebe, vzniká zpravidla tak, že otevřený a upřímný člověk se do své práce zahledí natolik, že přestane vnímat okolní svět a aby se udržel na výsluní, začne se chovat jako groupie galeristů a kurátorů. To rozhodně není proces, který bychom s klidným svědomím mohli nazvat pozitivní evolucí v umění. Entropie se zvyšuje, umělec se stává pouze dělníkem.
Současná kulturní scéna začíná být svázaná složitými a uměle vytvořenými vazbami a zákony, její míra entropie dosahuje maxima a zánik lze čekat někdy kolem příštího úterý. Někteří kurátoři a výtvarní teoretici přestávají plnit roli opatrovníků, sledujících umělcovy kroky a snažících se pochopit a vysvětlit význam jeho díla. Umělec je stále více oklešťován o své tvůrčí svobody a pokud se mu (jako praktikovi) nepodaří naplnit vize a představy teoretiků, zůstává stranou, křičící v odhlučněné a vypolstrované místnosti. Tento speciální kurátorský A-team pomáhá pomocí nabubřelých textů (tento je světlou výjimkou) vyčistit zemi od výtvarného plebsu. Umělec musí prokázat, že je schopen a hoden vystavovat v galeriích a stále důležitějším kritériem je skutečnost, v kolika galeriích již vystavoval v minulosti. Když chcete vystavovat poprvé, může to být kupodivu problém, bez ohledu na podobu vystavovaných děl. Vysoké školy, které by měly garantovat úroveň a schopnosti svých absolventů, se této role postupně zříkají, vlivem klientelismu a hry na zodpovědnost dochází k paradoxnímu naplnění principu Hlavy XX. 

Co s tím vším?

Jak už bylo řečeno: NIC. Bojovat proti entropii má stejný význam jako psát manifesty. Můžeme pouze vesmíru dát najevo, že jsme si všimli, že je něco špatně a že čekáme co bude dál. Základní vlastností živého a existujícího je schopnost umírat a zanikat. Pokud přijmeme entropii jako přirozenou přírodní sílu, jejíž podstata dává smysl celému vesmíru, budeme schopni snesitelnější existence.

Acta non verba – činy ne slova. Vlastní upřímnou tvorbou a poukazováním na faktory, které zvyšují entropický stav společnosti, můžeme udržovat úroveň entropie v nižším než kritickém množství. Vždy však s vědomím, že v konečném důsledku nejsme ničím jiným než nedílnou součástí konce.

Autor :

praktikující pesimista 

Korekce: 

naivně latentní kurátor

(A Babiš je STBÁK a zloděj)